1945

Historie 379. oddílu začíná dříve, než bychom si mohli myslet – roku 1945. Před tím, během druhé světové války, režim nedovoloval činnost skautského hnutí. Poté co válka skončila, zažil český skauting největší rozmach v celé své historii. Počet členů se odhaduje na 250 000 (v roce 2023 je členů 64 000). Skauting byl takřka módní záležitostí.

A tady začal i náš oddíl, původně s číslem 299. První klubovna byla v zapůjčené místnosti v Nuslích nad sokolovnou. Vedoucím oddílu byl Jiří Kanselzberger a duchovním rádcem Kajetán Matoušek.

Tyto informace máme díky staré oddílové kronice, která byla psána po obnovení oddílu roku 1969. Než abych znovu formuloval už jednou psaný text, radši jsem vybral několik úryvků kroniky, které mi přijdou nejzajímavější. O poválečné době psal do této kroniky Janek Janoušek 2. září roku 1969. Jeho syn Honza Janoušek po Sametové revoluci obnovil náš oddíl. Nejprve to zásadní – jak jsme vlastně získali číslo 379.

„2. září 1945 se náš oddíl, vlastně jen několik bratří, zúčastnil mírové manifestace „Na Františku“ na které byl hlavním řečníkem politický vězeň Msgre. Alois Tylínek. Spolu s námi se této manifestace účastnilo i několik skautů od sv. Ignáce. Byl to vlastně první společný střediskový podnik, protože právě tento den vzniknul „Maják – 47. středisko Praha“. Tento den se též stala důležitá událost. Když jsme tehdy společně pochodovali z náměstí Petra Osvoboditele (I. P. Pavlova) „Na František“ přibrali jsme po cestě Vláďu Koláře, který se potom stal prvním zástupcem našeho vedoucího oddílu, a ještě během školního roku (1945-1946) vybudoval ve středisku 377. smečku. Tím, že se náš oddíl stal součástí nového střediska, dostal i nové číslo 379.“

Toto číslo měl náš oddíl dávno před tím, než vznikl název „Ignis“. Ten přišel až v době po Sametové revoluci a k tomu máme ještě daleko. Už tehdy jsme však měli své číslo a patřili do 47. střediska Maják tak jako i dnes.

Ke skautské činnosti neodmyslitelně patří skautský slib. V současnosti ho skauti našeho oddílu skládají na letním táboře u slibového ohně. Jak ale tehdy probíhal první skautský slib 379. oddílu?

„Největší událostí pro oddíl byl 28. říjen 1945. Dopoledne po posvěcení střediskové vlajky ve Svatováclavské kapli na Hradčanech kanovníkem dr. O. Švecem skládalo 18 rádců střediska slib. Z našeho oddílu to byli: Václav Běloušek, Stanislav Hrách, Jan Janoušek a Josef Loub. Odpoledne byla skautská přehlídka na Slavii a po ní promluvil k nám na přeplněném skauty třetím hradním nádvoří president republiky dr. Edvard Beneš.“

„Vyvrcholením činnosti byl na tábor u Řepešína pod Boubínem na Šumavě. Vedle nás za kopcem byl společný tábor ostatních oddílů střediska: 377, 378 a 377 smečky vlčat. Doprava a mnoho dobrých služeb bylo vykonáváno společně. K zajištění výstavby tábora byla napřed vyslána pracovní četa. Chloubou tábora by tzv. „mrakodrap“ (poradní stan s balkonem 2,5 m nad zemí). Nejpopulárnější hrou byla „ešusová válka“ (tábor proti „instruktorům“) a nejoblíbenější písničkou byla „Hercegovina“.“

Přechod k totalitě v únoru 1948 nepřinesl skautingu nic dobrého. Organizace byla začleněna do Svazu československé mládeže a roku 1950 rozpuštěna.

1968

V roce 1968 se událo mnoho věcí. Především to bylo Pražské jaro a s ním spojený obrodný proces v čele s Alexandrem Dubčekem coby prvním tajemníkem Ústředního výboru KSČ. To s sebou přineslo uvolnění činností různých organizací včetně té skautské. A zde vzniká i nový skautský oddíl ve Strašnicích, který již brzo dostane historické číslo 379.

„Při jednom sezení farní rady padl návrh, aby byl při faře založen oddíl katolických skatů. Do čela jako vedoucí se postavil Václav Pikal. Oddíl je sestaven skoro ze všech ministrantů, kterých není málo, ovšem do oddílu se dostávají i takoví, kteří nemají o skauting zájem. Když je oddíl jakžtakž v hromadě, vlastně dva oddíly skautský a vlčácký, hlásí se ještě coby činovník Alois Zoubek a později Petr Kalaš. Vlčáckou smečku vede Standa Křížek coby Akéla a zástupce Zdeněk Beránek.“

Zdeněk „Sid“ Beránek se v našem středisku angažuje i v současnosti a vede 101. klub kmene dospělých Maják.

Tehdejší oddíl prožíval ze začátku své existence organizační zmatky. Nikdo například nevěděl, na koho se obrátit s podáním registrace, a i to škodilo družinovému programu schůzek. Navíc vedoucí družin měli pouze malou teoretickou a praktickou znalost skautingu. v důsledku pak někteří členové začali o skauting ztrácet zájem. Ze začátku se navíc nevědělo, pod jaké středisko a okrsek má oddíl vlastně patřit.

„Ovšem situace se trochu konsoliduje a získáváme členství ve 47. středisku Maják a později registrační číslo jednoho ze zakládajících oddílů tohoto střediska 379.“

Povolení tábora - 1969

Dne 17. listopadu 1969 rozhodl ÚV KSČ o likvidaci všech dosavadních dětských organizací, které měly být postupně nahrazeny Socialistickým svazem mládeže. Ústřední rada Junáka se pak na oficiálním ukončení činnosti organizace usnesla na svém závěrečném plenárním zasedání dne 1. září 1970.

1995

Po sametové revoluci a téměř 20 letech se skauting opět stal legálním, a tak netrvalo dlouho a byl založen i náš oddíl. O to se zasloužil Honza Janoušek v jeho pouhých 16 letech. Retrospektivně vzpomíná:

„Píše se rok 1995 a já v létě po svým posledním táboře přemýšlím, kde budu skautovat. Původně jsem chtěl působit jako rover. Ale dopadlo to všechno úplně jinak. Moje sestra Anežka vedla na Barrandově dívčí oddíl a paralelní chlapecký tam nebyl. Po společné rodinné poradě jsme se dohodli, že založím nový chlapecký oddíl. První schůzka se konala v září v roce 1995.“

„Jako první jsme řešili organizační věci, protože mi bylo tehdy 16 let. Začali jsme působit jako součást oddílu 116 z Holešovic. v létě jsme jeli na společný tábor se skauty z Holešovic a holkami z Barrandova. Dohromady tam bylo přes 50 dětí. Tábor byl v Mladíkově u Vacova. Počasí nám moc nepřálo, skoro celou dobu pršelo. Když jsem viděl organizaci a průběh tábora, tak jsem si řekl, že to dokáži taky.“

„Oddíl jsem vedl 8 let společně s Jožinem a Bobříkem. Bez nich by se to nedalo zvládnout. Byli jsme opravdu sehraná trojka a dokázali jsme se ve všem na sebe spolehnout.“

Honza, Bobřík a Jožin - 1996

Na začátky také vzpomíná Honzův následník Žabák:

„Do skautského oddílu na Barrandově jsem vstoupil hned při jeho založení. Pokud se nepletu, bylo mi devět let, což odpovídá září 1995. v té době to ale ještě nebyl samostatný 379. chlapecký oddíl ve středisku Maják. Nějakou dobu jsme patřili pod středisko Bílý albatros, stejně jako naše sestry, skautky z Barrandova. Můj první skautský tábor (1996) byl Střediska Bílý albatros v Mladíkově na Šumavě. Pak jsme se ale jako chlapecký oddíl osamostatnili, přešli do střediska Maják a získali jsme oddílové číslo 379. Hlavním vedoucím oddílu byl Jan Janoušek, kterému jsme říkali jednoduše Honza. Měl i přezdívku Soptík, ale my jsme si na ni nikdy moc nezvykli.

Jeho otec, také Jan, byl jedním z vedoucích ve středisku Maják v době obnovení Junáka na konci šedesátých let. Byl vězněn komunisty. Celá rodina Janoušků byli hrdí skauti. Honzova starší sestra Anežka vedla dívčí oddíl na Barrandově. Matce rodiny Janoušků, Jůlii, jsme říkali Teta. Jezdila s námi dlouhá léta na tábory jako zdravotnice a byla prostě naší tetou. Brala s sebou vždy i svou hendikepovanou dceru Mladu, aby byla na vzduchu.“

Zpět k pohledu Honzy:

„Od září 1996 jsme začali samostatně působit a v lednu 1997 jsme se poprvé zaregistrovali jako 379. oddíl ve středisku Maják.“

„Miloval jsem jednodenní výpravy, které jsem se snažil pořádat alespoň 1x za měsíc. Také jsem se snažil s klukama navštěvovat "kulturní akce". Na ně jsme zvali i rodiče, kteří s námi šli na operu do Národního divadla, nebo do Planetária, na Křižíkovu fontánu anebo jsme zašli do kina. Navštěvovali jsme hrady, zámky a taky muzea. v tu dobu to bylo docela dobré, protože hlavní město Praha nám proplácelo 100 % jízdného po ČR a 50 % na kulturní akce. Takže jsme začali jezdit do Saského Švýcarska, jednou v zimě jsme se vydali do Pasova a Řezna (D), nebo jsme navštívili muzeum Škoda v Mladé Boleslavi, zámek Konopiště, hrad Křivoklát, Točník, Karlštejn atd. Bylo toho opravdu dost.“

Žabák popisuje, jak to bylo s tábory:

„Po Mladíkově jsme jezdili na letní tábory na druhou stranu republiky, do Podkrkonoší v okolí obce Kundratice-Košťálov, kde měl Honza příbuzenstvo na statku. Nejdřív to byla louka v osadě Valdice, kde jsme byli tři nebo čtyři roky (naposledy asi v roce 2000). Louka to byla křivá a lehko se rozbahnila, ale bylo to kouzelné místo a já mám na ta první skautská, romantická léta krásné vzpomínky. Třeba na polodrahokamy (acháty, křišťály, ametysty, záhnědy), které jsme v okolních potocích, na cestách a na polích často nacházeli. Nebo na hnijící dřevo bříz, které ve tmě tajuplně zeleně světélkovalo. První rok byl na malém Valdickém potoce hned pod táborem asi 2 m vysoký vodopád, který nám posloužil jako sprcha. Později bohužel zerodoval a podstatně se snížil. v okolí byla spousta luk a malých lesíků, kde jsme hráli spoustu her. Mezi nejoblíbenější samozřejmě patřil fotbal. Ke konci tábora byla vždy pokladovka, velká bojová hra o poklad s typickým obsahem sladkostí a velkých konzerv meruněk. Párkrát za tábor jsme chodili na výpravy do Českého ráje či do Krkonoš. Ve Valdicích jsem také složil svůj skautský slib.

Nástup - 1999

Z Valdic jsme se přestěhovali na cca. 2 km vzdálenou louku pod kopcem Střážník v Kundraticích u potoka, který teče od studánky zvané Hercuška. Hercuška, ačkoliv se k ní muselo jít kus lesem, se stala naším nejmilejším místem, srdeční záležitostí. Spávali jsme u ní na brigádách před táborem a skládaly se u ní u malého ohně skautské sliby v kruhu jen těch, kteří už slib dříve složili. Nebáli jsme se z ní pít. Nebyla nijak moc vydatná, ale myslím, že nikdy nevyschla, což se bohužel nedalo říct o potoce, do kterého ústila, a který nám pod loukou měl sloužit na koupání a mytí nádobí. v Kundraticích jsme tábořili až do roku 2008 a každý rok bylo v potoce vody méně, poslední roky už vůbec netekl. Proto jsme na tom tábořišti nemohli zůstat déle, ačkoli bylo z mnoha jiných hledisek výborné.

Nájem louky na letní tábor v Kundraticích, ale už i ve Valdicích, jsme si každý rok odpracovali vybíráním kamenů na polích Zemědělského družstva Košťálov. Prostě jeden víkend na začátku května se vždycky jelo „na kameny“. Často to byl víkend prodloužený díky státnímu svátku prvního nebo osmého května. v sobotu jsme makali na polích, nachodili jsme mnoho kilometrů v rojnici na pravo a na levo od traktoru s valníkem, do kterého jsme házeli sebrané kameny velikosti pěsti a větší. Na některé „menhiry“ bylo potřeba aktivovat i speciální rameno, které bylo součástí valníku. Byla to drsná práce, kterou nikdo jiný dělat nechtěl, a tak ji museli dělat skauti z Prahy. Za odměnu jsme ale vždy dostali, kromě tábořiště v červenci, sodovky na osvěžení a možnost vozit se na valníku traktoru při přesunech mezi poli. Spali jsme pod širákem, počasí bývalo výborné, a pokud byl víkend prodloužený, putovali jsme ve zbylé dny po Českém ráji nebo Podkrkonoší, bloudili a spali v pískovcových skalách nebo u studánek a potoků a celkově jsme si to vždy ohromně užili.“

Polní mše v Kundraticích - 2002

Honza byl naším prvním a nejdéle sloužícím vůdcem. Po deseti letech předal oddíl dál.

„Na konci prázdnin 2005 jsem připravil svou zatím poslední akci v oddíle, kterou jsem se tak trochu rozloučil. Začali jsme v Libčicích nad Vltavou 26.8. na koncertě Schovanek. Já jsem tam hrál jako předskokan, takže jsme to spojili. a hned druhý den ráno jsme vyrazili na východ na Suchý vrch a dělostřeleckou tvrz Bouda. Další den jsme se vydali na Králický Sněžník, kam jsme došli pozdě odpoledne. Těsně před vrcholem mě začalo bolet koleno. Zbytek puťáku cca 60 km jsem pak dopajdal. Čekaly nás Rychlebské vrchy se spoustou hub a s minimem lidí. Fakt tam skoro nikdo nebyl. Cestou zpět jsme navštívili jeskyni na pomezí. Rozloučení to bylo snad důstojné, a hlavně jsem měl velkou radost, že se mi podařilo předat oddíl a že stále funguje!“

Vedení oddílu Honza svěřil do rukou již zmíněnému Žabákovi:

„Někdy v letech 2005-2006 jsem přebral vedení oddílu od Honzy. Zástupci mi byli Petr Adamec – Shali a Jiří Kubík – Genius. Ve vedení s námi byl ještě Radomír Hejl – Kedar, který se ale účastnil prakticky jen letních táborů jako zdravotník. My čtyři jsme, než jsme přebrali vedení, tvořili jednu roverskou družinu. Říkali jsme si „Veselé Holky“ :-D Ten název vznikl na čekatelském kurzu, který jsme společně absolvovali.

Hokej - 2006

Věkově o jeden až tři roky mladší roverskou družinu jménem Skarabeus tvořili Tomáš Burda – Chrobák, Jiří Zeman – Skřítek, Petr Mašín – Vlček a Jiří Trajer – Tank. Z nich ve vedení oddílu nejvíc pomáhal Skřítek, než po táboře v roce 2008 odešel do kněžského semináře.

Já jsem se s oddílem rozloučil o rok později na táboře 2009, který jsme postavili na úplně novém místě – na Včelím potoce v obci Mníšek v Jizerských horách.

Se skauty a rovery jsme v srpnu mívali ještě několikadenní putování po horách. Prošli jsme Český les, Lužické hory, Kralický Sněžník, Rychlebské hory a Beskydy.

Během roku jsme jezdili na sobotní výpravy téměř každý měsíc (výpravy do přírody v Praze a širším okolí) a na víkendové dvakrát až třikrát do roka, většinou na nějakou skautskou základnu v Čechách. Víkendové akce bývaly většinou celooddílové, tzn. vlčata, skauti i roveři dohromady. Během týdne pak byly družinové schůzky. Naším slabým místem bývala klubovna, nebo lépe řečeno absence pořádné klubovny na Barrandově. Začínali jsme v maličké místnosti v Misijním středisku, které stávalo na místě dnešního kostela. Sdíleli jsme ji se skautkami a nemohli jsme tam mít ani uskladněné oddílové či družinové věci. Po nuceném uzavření „Misijňáče“ jsme se pokoušeli mít klubovnu v budově školy v Záhorského ulici, což fungovalo jen krátkou dobu. S klubovnou a družinovými schůzkami to nebylo lehké.“

Na další tři roky se pak stal hlavním vedoucím oddílu Shali:

Vedení oddílu mi Žabák předal během tábora 2009, což byl trochu šok. Nikdy jsem se nepovažoval za vůdčí osobnost a předpokládal jsem, že on oddíl ještě několik let povede. Bohužel Žabák nastoupil cestu misionáře v řádu Oblátů a Génius si takticky neudělal vůdcovskou zkoušku. Takže jsem byl jediný kandidát. Zároveň jsem už slíbil dělat hospodáře ve středisku Maják a vzhledem k nedostatku lidí jsem měl stále vést vlčata. Čímž se moje funkce začaly nebezpečně hromadit.

Naštěstí byl oddíl od Žabáka správně "rozjetý", s fungujícími družinkami, použitelným tábořištěm a zajištěnou klubovnou. Nebo jsem si to alespoň myslel. Plán tedy byl zajistit chod oddílu zhruba dva roky a mezitím dokopat k vůdcákům Pavouka, který vypadal, že by oddíl chtěl přebrat.

V prvním roce se jako nejpalčivější problém ukázala klubovna – majitel školičky měl poněkud nerealistické představy o jejím využití a náročnosti správy takového objektu, takže tam celoročně netekla voda, netopilo se a nikde se neuklízelo. Alespoň vlčata milovala místnost plnou roztrhaných knih, kde mohla řádit.

Kromě klasických výprav během roku se konalo i první zimní přespávání v teepee, kterého se zúčastnil Pavouk, Ježek a Krtek, a kde se podle svých slov "pekli z jedné strany a mrzli z druhé". Tábor v roce 2010 proběhnul v Mníšku a bez větších zádrhelů. Tedy když nepočítáme toulavého psa, co nám vlezl do stanu, absenci jakéhokoli schopného kytaristy a fakt, že Ježek vedl etapovku, kde nutil děti každý den vyběhnout na blízký kopec přezdívaný "Currahee". Navíc podle fotografie Šmoulova výkonu ve skoku vysokém nám následně jakási paní poslala e-mail s tím, že jsme "ostuda všech dětských organizací"...

Ačkoli bych to do nich nikdy neřekl, podařilo se skautům v roce 2011 dvakrát vyhrát Svojsíkův závod a dostat se tak do celorepublikového kola. Zde bohužel podlehli mylné představě, že na to nemají a závod víceméně vzdali, načež skončili na 9. místě. To, že Bloud rozsedl syrové vejce, které měli jako jeden z úkolů celý den nosit, také na náladě nepřidalo.

Abych to neměl moc jednoduché, zjistil jsem v lednu, že louka v Mníšku už je zabraná skauty z Nového Boru, kteří svá tábořiště pravidelně střídají. Naštěstí jsem od nich dostal tip na louku v Hradčanech u Mimoně, a tak jsme poprvé jeli na Ploučnici. Kromě zamoření ještěrkami a propadlého sklípku je louka krásná, s řekou a spoustou místa. Roveři toho využili a uspořádali si malou plavbu na kánoích zapůjčených od Ondřeje Trepeše. Konalo se zde i první kasino, výchovně zkombinované s nutností si na něj vzít půjčku. Mnozí zjistili, že za pár hodin legrace pak platí tvrdou prací po zbytek tábora a Divous vytvořil novou disciplínu "oplazím tábor bez použití rukou". Ve skoku vysokém jsme zakázali skok po tlamě, výsledkem čehož byl naštvaný Šmoula a zlomená Kristiánova noha. Příště se na anonymní kritiky z internetu vykašleme.

Na konci tábora roku 2011 jsem předal oddíl Pavoukovi, dobře si vědom toho, že hůř než já to vést nemůže.“

HroFo - 2012

Shali dostal funkci Pavoukova zástupce a společně s nimi byli členy vedení Lišák, Pulec, Matěj, Garfield, Medvěd, Génius a Kečup. Klubovnu se přesunula z barrandovské školičky na zlíchovskou faru, kde jsme dodnes (2024), ale původně jsme ji sdíleli s holčičím oddílem Argiope. Společnou klubovnu jsme měli až do roku 2021, kdy holky dostali na faře vlastní místnost. Kromě klubovny nás spojuje i každoroční (kromě pauzy v době koronaviru) předvánoční návštěva Palaty, kde zpíváme a přinášíme malé dárečky zrakově postiženým.

Od roku 2014 začal oddíl vést Kečup. Spolu s ním byli ve vedení Shali, Matěj Jirsa, Garfield, Pavouk, JÁ, Raki a Zoe. Pod Pavoukovým vedením navíc vznikl „Pomocný roverský diagram“, zkr. PRDi. V tom byli Japko, Vojta, Spacák, Šmoula, Jenda a Brum. V roce 2017 proběhly první roverské hory na chatě Alfrédka, tehdy ještě jako plně běžkařská akce, vedená Pavoukem, který ale moc běžkovat neuměl. Od té doby jezdíme na tuto opuštěnou Krkonošskou chatu každý rok, ale čas trávíme spíše deskovými hrami, stavěním iglú a spaním.

Pavouk na běžkách - 2017

Funkce hlavního vedoucího se rychle střídala. Jeden rok vedl oddíl JÁ, dva roky Raki a jeden rok Jenda.

Zásadní změna ve fungování oddílu nastala v období koronaviru. Museli jsme zrušit všechny výpravy. Schůzky jsme s malým úspěchem zkoušeli online na discordu. Jen Lenta organizoval neoficiální procházky Prokopským údolím. V létě se naštěstí situace zlepšila a tábor mohl proběhnout bez výraznějších omezení.

Poté, co Jenda v roce 2021 nastoupil na Univerzitu obrany do Brna, předal na konci vlčecí části tábora oddíl Brumovi. V následujících dnech se stalo hned několik zásadních problémů. Nejdříve přišel Ježek se Zoem na neohlášený přepad a sebrali Impa. Nevěděli jsme, kam zmizel a nikde jsme ho nemohli najít. Nakonec se nám Zoe ozval, ale téměř už jsme volali policii. Následovala povodeň! Tábor jsme museli téměř celý zbourat a předčasně jsme vyrazili na puťák. Na tábořišti jsme nechali kuchyň s drahou plachtou pro následující tábor tzv. Umělců. To byla chyba, protože během jednoho dne bez dozoru nám někdo plachtu ukradl. Předposlední katastrofou bylo auto, které se „záhadně“ rozbilo na nedalekém letišti. Třešničkou na dortu bylo to, že na opuštěnou louku dorazila kontrola z magistrátu, která marně hledala náš tábor čerpající jejich dotace…

V roce 2023 se změnil formát „Slávy starých časů“, což byla do té doby trojdenka na historické téma pro celé středisko pořádající se jednou za dva roky. Nově se akce koná každý rok a je určena pouze pro skauty a skautky. První nová SSČ se konala ve městě Tábor.

Po sedmi letech táboření na Ploučnici jsme změnili tábořiště. Vojta Přech domluvil louku v blízkosti Kojčic. Užívali jsme si prozkoumávání nového okolí a vlčecí část se celkově docela povedla. Avšak hned den po odjezdu vlčat jsme zažili po dvouleté pauze druhou povodeň. Skauty jsme v noci převezli do Kojčic k Vojtovi na chalupu a s několika vedoucími jsme zůstali na tábořišti. Okolo 3 ráno voda rychle vystoupala téměř do úrovně pasu, a tak jsme pro jistotu zavolali hasiče, aby nám pomohli přenosit věci výš do svahu. Skauti druhý den večer jeli domů a vedoucí během pár dní zbourali tábor.

Tábor Kojčice pod vodou – 2024

Školní rok 2024/2025 jsme zahájili rekonstrukcí klubovny. Udělali jsme nové tapety, koberec, lišty a vyspravili skříň.

Tabulka vedoucích, kluboven a tábořišť